Má cesta k fotografii

vloženo 19. 12. 2013


Jak jsem se k fotografování dostal, čím jsem si při této cestě prošel a co důležitého jsem se při ní naučil – to bych rád vyjádřil následujícím článkem. Může vám být inspirací, zajímavostí a v něčem snad i varováním či poučením.

S fotoaparáty jsem přišel do styku už jako malý, nicméně to neberu za něco, co by mě tímto směrem výrazně ovlivnilo. Byly to totiž povětšinou analogové kompakty. Super přístroje – mám díky nim mnoho vzpomínek uchovaných v rodinných albech. Když se člověk takto vrací do historie, uvědomí si, jak si je například podobný svému otci, když byl ve stejném věku nebo jak je mladší bratr podobný jemu o nějaký ten rok nazpátek. Foťáky byly v mé rodině častým společníkem na každé akci, dovolené i doma. Byly to vždy všestranné automatické kompakty, proto to nepovažuji za něco, co by mě ovlivnilo směrem k fotografické profesi. Nikdo z mých blízkých se fotografování nevěnoval více než na úrovni fotek z dovolené.

Svůj první použitelný digitální fotoaparát, Kodak EasyShare C340, jsem dostal od rodičů. Malý kompakt vhodný na dokumentování. Fotografie z něj jsou stále nad úrovní dnešních mobilů, tudíž si říkám, že nebyl tak špatný, obzvláště na svou dobu, kdy ještě záleželo na počtu megapixelů. Poté, to už se psal rok 2009, jsem přesedlal na kompakt Canon PowerShot A570 IS. Ten už měl jednu velmi užitečnou vlastnost. Uměl poměrně slušně fotit makro. Užitečná byla hlavně pro mě. Makro pro mě v té době bylo klíčové, a je vlastně doteď. Od mala se totiž zabývám rostlinami a fotografování rostlin je se schopností fotoaparátu pořizovat detaily úzce spjaté. Focení makra kompaktem se od focení velkým fotoaparátem značně liší, ale šlo o výsledky, a ty byly uspokojivé.

Ovšem člověk chce stále víc a víc a proto jsem si rok nato koupil jiný kompakt, a to Canon PowerShot SX200 IS. Byl to první fotoaparát, na který jsem byl opravdu pyšný, protože s ním šlo dělat to, co s většinou jiných foťáků, ani těch hodně drahých, nebylo možné. Byl schopný zaostřit na objekt, jež byl těsně u skla objektivu. V technických specifikacích byste tuto vlastnost našli pod označením „makro od 0 cm“. Asi si umíte představit, co to pro botanika znamenalo. Náhle jsem mohl fotit lapací měchýřky Utricularia minor i detaily listů Drosera rotundifolia plných žláznatých trichomů! Bomba! To vše takovým způsobem, že mé okolí zíralo, jak tohle proboha dokážu. A co když se dověděli, že fotím kompaktem?! Nešlo o nic složitého, jen to nebylo tak běžné a málokdo to znal.

Tím se pro mě focení stalo něčím víc. Ono to tak bývá. Když má člověk pocit, že umí něco líp než ostatní, dostává chtíč umět to ještě lépe a věnovat se tomu. Fotografům jsem samozřejmě musel být s kompaktem pro smích, ale já si myslel své. Vždyť detail hmyzu jsem uměl udělat lépe než kdokoli jiný, koho jsem v té době znal (ano, moc opravdových fotografů jsem neznal). A když ostatní viděli mé makrosnímky, byl jsem hvězdou, že tohle dokážu, navíc s tak malým foťákem. Fotky jsem podroboval postprocesu (zejména ve starší verzi Zoner Photo Studia), tudíž pak vypadaly ještě lépe. Se snímky z tohoto i předchozího foťáku jsem vyhrával nebo se umisťoval v různých fotosoutěžích, například dva roky po sobě jsem byl druhý v juniorské kategorii poměrně prestižní soutěže Rostlina s příběhem, kterou pořádal Ústav experimentální botaniky AV ČR.

Dnes si všímám jedné zajímavé věci. Přesto, že jsem neměl moc velkou páru o tom, co znamená clona, expoziční čas, citlivost ISO a další fotografické parametry a termíny, nastavení foťáku jsem měl takřka dokonalé. Naučil jsem se totiž, že když budu mít ISO co nejníže, fotky budou nejhezčí; že když budu fotit na režim „A – priorita clony“ a to číslo budu mít také co nejníže, fotky budou nejméně rozmazané a dokážu lépe zmrazit pohyb. Mé fotografické začátky byly přehlídkou metody pokusu a omylu a hlavně zkoušení nových věcí. Vlastně nemusíte vůbec vědět, co znamená jaký expoziční parametr. Stačí, když budete hodně fotit a jednou se dopídíte k tomu, že to číslo na displeji, které tak a tak nastavíte, ovlivní to a tamto. Ale dá to hodně práce: ideální koníček v dětství – potom už na něco takového člověk nemá čas.

Byl jsem přesvědčený, že kompakt je lepší než velké zrcadlovky, protože umí skoro to samé a váží jen malý zlomek velkého foťáku. Kdo fotil zrcadlovkou, říkal mi samozřejmě opak, ale já si opět myslel své. Později jsem však pochopil, že ti fotografové asi v něčem měli pravdu a na velkých zrcadlovkách (a jim podobných foťácích) přeci jen něco je. Šlo jen o to to vyzkoušet. Nemůžete něco objektivně porovnávat, když jste vyzkoušeli jen jednu stranu.

Už se asi nemůžete dočkat až napíšu, že jsem si konečně koupil tu zrcadlovku. Ale mnozí asi tušíte, že se tak do současnosti nestalo. Ano, nikdy jsem zrcadlovku nevlastnil. Mám jen něco podobného, a to tzv. CSC fotoaparát. Je to stejné jako zrcadlovka, jen nemá zrcátko, zjednoduším-li to. Proto jsem se v předchozím textu tak vyhýbal slovu „zrcadlovka“ jak čert kříži a raději jsem psal „velký foťák“. Proč nepoužívám klasickou zrcadlovku jsem psal v jednom z předchozích článků.

Můj otec měl Panasonic Lumix DMC-G1, který následně vyměnil za novější model DMC-G3. To bylo o Vánocích 2011. „Gé jednička“ pak zůstala mně. Byl to důležitější moment, než jsem v tu dobu tušil. Měl jsem k dispozici jediný objektiv, a to Panasonic 45-200 mm (tedy na použití velmi omezené nádobíčko). Než jsem pochopil přednosti takového foťáku, chvíli to trvalo. Brzy jsem si pořídil do výbavy univerzálnější objektiv Panasonic 14-140 mm a také portrétní Olympus 45 mm s dobrou světelností. S takovou výbavou už šlo dělat spoustu věcí a já se začal víc a víc zamilovávat. Než jsem se naučil s novým foťákem fotit makro, trvalo to přes půl roku, a tak jsem s sebou ze začátku nosil i můj milovaný Canon SX200. Jak jsem již jednou zmínil, focení makra se u kompaktů a velkých foťáků velice liší. Kompakt to zvládne do jisté míry sám a na automatiku, tady je třeba si víc hrát. Způsobů, jak fotit s velkým foťákem makro je totiž mnoho a pokud si nekoupíte rovnou drahý makroobjektiv, což je ta nejjednodušší a nejdražší možnost, slovo „hraní“ to vystihuje nejlépe.

Přechod na Panasonic Lumix DMC-G1 pro mě byl klíčový hlavně proto, že jeho platformě „micro 4/3“, kterou Panasonic sdílí s Olympusem, jsem zůstal věrný dodnes. Model G1 byl ve své kategorii takovým průkopníkem. V té době byl něčím novým, čemu někdo věřil, jiný to považoval za slepou cestu. Dnes víme, že to slepá cesta nebyla a tyto fotoaparáty zažívají svůj boom. Nemají se k zrcadlovkám jako mladší bráchové, ale spíše jako kdysi savci k ještěrům – jednou je přerostou.

Jak šel čas, začal jsem fotit také lidi, akce, natáčet videa, pořídil si mnoho dalšího vybavení, nová těla, vytvořil si webové stránky, stránku na Facebooku… však tady už to znáte ;-). Z koníčku se začala stávat profese. Ale jen paralelně, protože koníček to bude pořád. Nevěřím, že fotograf, kterého focení nebaví, může produkovat kvalitní a nápadité snímky. Na to je s tím příliš mnoho práce a ještě více způsobů, jak ji odfláknout.