Základní fotografické parametry pro začátečníky
vloženo 10. 2. 2014 (aktualizováno 2022)
Velmi často se setkávám s lidmi, kteří by rádi začali fotit nebo už fotí, ale mají zmatek v základních expozičních parametrech a důležitých fotografických termínech, jako jsou citlivost ISO, clona, expoziční čas a další. Sice o nich všude čtou, ale informací je vždy tolik naráz, že je z toho akorát ještě větší guláš. Pokud mezi ně patříte, právě pro vás jsem napsal následující článek.
Celé fotografování je jen práce se světlem a kolem světla a jeho množství se bude točit celý článek i vaše fotografování, budete-li se mu opravdu věnovat. Fotografie vzniká působením světla na senzor fotoaparátu (čip, snímač), za dob analogových bylo místo senzoru políčko kinofilmu. Působení světla můžeme obecně označovat „expozicí“. Pokud je světla příliš (fotografie je moc světlá), mluvíme o tzv. přeexpozici, o přeexponované fotografii. V opačném případě (málo světla, fotka moc tmavá) zas o tzv. podexpozici, o podexponované fotografii.
Když je podexpozice nebo přeexpozice mírná, dá se obvykle snadno opravit v postprocesu na počítači. Pokud je však tak velká, že vznikají čistě bílé nebo naopak čistě černé plochy, s fotografií se již nedá nic dělat. Bílým plochám říkáme přepaly. Často vznikají jen na malých místech fotky, například odlesk na skleničce, kde až tak nevadí. Jindy je však přepálená celá třetina snímku, na níž je obloha, což už můžeme považovat za problém. Černé plochy jsou nápadné o něco méně. Obecně ale platí, že je dobré se jich i tak vyvarovat a mít fotografii vykreslenou na celé ploše.
První fotografie je velmi silně přeexponovaná bez velké šance na nápravu v počítačovém editoru. Druhá fotografie je také přeexponovaná, ale jen mírně a zachránit ji nebude problém. Třetí je exponovaná správně. Čtvrtá je naopak podexponovaná (v tomto případě by ještě šla zachránit).
Ohnisková vzdálenost objektivu
První parametr, na který se podíváme, je ohnisková vzdálenost objektivu. Nebudeme se zabývat úplnou podstatou (tu si můžete dohledat na internetu), ale velmi to zjednodušíme na důsledky při praktickém používání. Ohnisková vzdálenost nám udává, jak moc široký záběr pořídíme. Je to základní parametr každého objektivu, je vždy uvedena v jeho názvu a udává se v milimetrech. Čím je vzdálenost menší, tím širší úhel záběru dostaneme. Objektivy typu „rybí oko“ jsou typické svým extrémně širokým záběrem a tedy velmi krátkou ohniskovou vzdáleností (např. okolo 10 mm). Naopak teleobjektivy se vyznačují extrémně dlouho ohniskovou vzdáleností (např. 400 mm) a poskytnou nám velice úzký úhel záběru, podobně jako třeba dalekohledy. Některé objektivy mají ohniskovou vzdálenost pevnou (neměnnou), jiné ji mají proměnlivou (dá se s nimi přibližovat, tzv. „zoomovat“). Kolikrát se dá ohnisková vzdálenost u daného objektivu zvětšit, to nám udává tzv. zoom. Když máme objektiv s rozsahem ohniskových vzdáleností 14-140 mm, zoom je desetinásobný. Pevné objektivy obvykle bývají kvalitnější a objektivy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností zas univerzálnější.
Když si vezmeme jeden objektiv a budeme jej zkoušet na různé fotoaparáty s různě velkým snímačem, zorný úhel nebude vždy stejný. Prakticky platí, že čím je větší snímač, tím širší je zorný úhel. Zatímco u kompaktu s malinkým snímačem ohnisková vzdálenost 15 mm poskytuje poměrně úzký úhel záběru, u zrcadlovky s velkým snímačem to může být považováno za rybí oko. S tím souvisí koeficient zvaný „crop faktor“, který nám říká, kolikrát je ohnisková vzdálenost objektivu našeho fotoaparátu větší než u fotoaparátu s čipem velikosti kinofilmového políčka (full-frame/plnoformátové fotoaparáty). Pokud máme fotoaparát s crop faktorem 2, objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm pro nás bude plnit stejnou funkci jako 100mm objektiv u full-frame fotoaparátu. Full-frame fotoaparáty mají logicky crop faktor 1.
Ohnisková vzdálenost objektivu je jedním z parametrů, které se podílejí na hloubce ostrosti. Tou rozumíme šířku pruhu, který bude na fotografii ostrý (před a za ním bude snímek rozostřený). Čím je ohnisková vzdálenost menší (široký zorný úhel), tím je hloubka ostrosti větší a ostré je skoro všechno. Když použijeme objektiv s dlouhým ohniskem, ostrý bude jen malý pruh a pozadí i popředí více rozostřené.
Fotografie s různou ohniskovou vzdáleností pořízené ze stejného místa. Fotilo se na různé objektivy se zachováním jednotného clonového čísla cca f/6.3. Fotoaparát Panasonic Lumix DMC-GH3, jehož senzor je poměrně malý a má crop faktor 2. Pro dosažení stejného výsledku s full-frame fotoaparátem bychom potřebovali ohniskové vzdálenosti 15 mm, 28 mm, 216 mm a 600 mm.
Expoziční čas
Expoziční čas je jedním z těch nejzákladnějších parametrů, které by měl fotograf znát a ovládat. Je to čas (udávaný běžně v sekundách a jejich zlomcích), po který působí světlo procházející objektivem na čip fotoaparátu. Standardně jde o desetiny nebo setiny sekundy. Logicky odvodíme, že čím je čas delší, tím déle světlo na čip působí, tím více jej tam dopadne a tím je tedy fotka světlejší. To je první důsledek tohoto parametru.
Druhý důsledek spočívá v zastavení nebo naopak rozmazání pohybu. Představte si tanečnici. Dělá rychlé pohyby. Když bude fotoaparát snímat tuto tanečnici celou 1 sekundu, během snímání tato tanečnice udělá mnoho pohybů, které fotoaparát všechny zaznamená. Ve výsledku budeme mít fotku pěkně „mázlou“. Pro zastavení pohybu je třeba použít mnohem kratší čas, například jednu dvousetinu sekundy. Pak bude fotka krásně ostrá a zachytí jen jeden krátký okamžik.
Fotografie kouřícího komínu s různým expozičním časem. Pro úplné zastavení pohybu kouře bylo třeba času okolo 1/100 sekundy. S expozičním časem se měnila také clona a ISO, aby byly fotky dobře exponované.
Clona
Clony jsou u objektivu dvě. Jedna je kus plastu nebo kovu, který se šroubuje na příď objektivu a zamezuje světlu, aby ze strany tvořilo optické vady na fotografii. Touto clonou, které se často říká „sluneční clona“, se teď zabývat nebudeme – ta je každému jasná.
Zabývat se budeme clonou uvnitř objektivu. S ní totiž souvisí důležité pojmy jako „clonové číslo“ a „světelnost objektivu“. Tato clona je vnitřní součástí každého běžného objektivu a reguluje množství světla, které jím prochází. Skládá se z lamel, které uprostřed objektivu vytvářejí otvor (ten má tvar mnohoúhelníku až kruhu), jímž světlo prochází na čip. Velikost tohoto otvoru je udávána právě clonovým číslem. Čím je číslo větší, tím je otvor menší a clona více cloní – prochází méně světla. U objektivů se nejvíce cení, pokud se dá clona otevřít na co největší otvor (ano, bývá nastavitelná). Tím totiž objektiv propustí velké množství světla a my jím můžeme fotit i za šera. Z toho pak vychází parametr světelnost objektivu, což je prakticky to samé, co clonové číslo. Pro upřesnění uvedu, že clonové číslo neudává absolutní velikost otvoru clony, nýbrž velikost relativní. Jde o poměr ohniskové vzdálenosti a průměru otvoru clony, jímž světlo prochází.
Stejně jako u expozičního času, ani zde množství propuštěného světla není jediným efektem. Clona z velké části určuje hloubku ostrosti. Čím je clonové číslo nižší (velká díra, hodně propuštěného světla), tím je hloubka ostrosti menší. To se hodí například u portrétů, kde chceme ostré oči, ale špičku nosu už rozostřenou. Když fotíme interiér a chceme mít ostré vše, nastavíme clonové číslo vyšší (menší díra, méně světla).
Nejnižší možné clonové číslo daného objektivu je běžně udáváno v jeho názvu, a to nejčastěji ve tvaru „f/1.8“,„F1.8“ nebo „1:1.8“ (ve všech případech mluvíme o clonovém čísle 1.8, které je chloubou velmi světelných objektivů). Pokud lze na objektivu nastavit více ohniskových vzdáleností (zoom) a na každé ohniskové vzdálenosti je nejnižší možné clonové číslo jiné, udává se jeho rozmezí, například „f/4.0-5.6“. Na nejkratším ohnisku tak můžeme využít f/4.0, ale když zazoomujeme na maximum, musíme se spokojit s f/5.6. Kvalitnější a dražší objektivy mají obvykle světelnost stejnou na všech ohniscích. Nejlepší světelnost však standardně mívají objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností.
Fotografie s různě otevřenou clonou. Měnil se také expoziční čas, aby fotografie byly dobře exponované. Ohnisková vzdálenost vždy 45 mm.
Clona uvnitř objektivu.
Citlivost ISO
Jednoduše pochopitelným parametrem je citlivost snímače (čipu), která se nejčastěji označuje jako „ISO“. Čím vyšší citlivost na snímači nastavíte, tím méně světla budete potřebovat. Nejnižší hodnoty citlivosti u foťáků jsou okolo ISO 100 a nejvyšší použitelné okolo ISO 10000. Proč píšu použitelné? S narůstající citlivostí totiž narůstá hladina šumu ve fotkách. Digitální šum dodává fotkám nehezkou zrnitost, kazí barvy a ostrost detailů. Fotoaparáty s kvalitním čipem dokáží udělat uspokojivé fotky i na vysokou citlivost, ale u většiny foťáků je nutné držet citlivost na co nejnižších hodnotách a na ty vyšší přistupovat jen v případě nouze a rovnou počítat s tím, že fotka nebude tak kvalitní. Šum se dá do jisté míry softwarově eliminovat, ale vždy to bývá na úkor ostrosti snímku. Větší či menší vyhlazení šumu dělají fotoaparáty implicitně samy (při vytvoření komprimovaného JPEG souboru), ale někdy lze vyhlazování vypnout nebo fotit do nekomprimovaného formátu (RAW).
Fotografie pořízené s různou citlivostí ISO. Měnil se také expoziční čas, aby fotografie byly dobře exponované. Jedná se o výřezy, aby byl rozdíl více znatelný. Fotografováno fotoaparátem Panasonic Lumix DMC-GH3.
Senzor fotoaparátu (čip, snímač)
Senzor zaznamenává světlo procházející objektivem, je digitálním ekvivalentem kinofilmu u analogových fotoaparátů. Charakterizuje jej velikost, počet bodů (pixelů) a také poměr délek stran (má tvar obdélníku).
Velikost snímače většinou odlišuje fotoaparáty dle kvality i ceny. Fotoaparáty v mobilech mají čipy opravdu miniaturní, zatímco nejdražší zrcadlovky a bezzrcadlovky je mají velké skoro jako displeje starších mobilů. Dá se tedy předpokládat, že čím větší, tím lepší. Ale do jisté míry záleží také na kvalitě, kterou výrobce do snímače vložil. Velikost snímače významně ovlivňuje hloubku ostrosti. Čím je snímač větší, tím je hloubka ostrosti při zachování ostatních parametrů menší. S hloubkou ostrosti se tak lépe pracuje u fotoaparátů s velkým čipem. Velikost čipu je také úzce spjata s crop faktorem (viz kapitola Ohnisková vzdálenost objektivu).
Počet bodů (pixelů) neboli také „rozlišení“ čipu se obvykle udává v milionech (megapixelech, Mpx). Pokud má čip dohromady 12 000 000 pixelů, výsledná fotka se bude skládat z 12 milionů obrazových bodů. Pokud má senzor poměr stran 4:3, bude mít delší strana 4000 bodů a kratší 3000. Pokud bude mít senzor poměr stran 3:2, budou čísla trochu jiná. Ve fotoaparátu lze obvykle nastavit fotografování na různé poměry stran, včetně 16:9 a jiných. Na to ale pozor, vždy jde o ořez z původních 4:3 nebo 3:2 (jiné poměry nejsou běžné), takovým nastavením zbytečně přijdete o velké množství pixelů. Je však třeba dodat, že pro běžné účely prohlížení a maloformátového tisku bohatě postačí rozlišení okolo 8 Mpx. Ukázkové fotografie u tohoto článku mají rozlišení ani ne 0,5 Mpx a fotografie na současném Facebooku jen něco málo přes 3 Mpx. Velké rozlišení je potřeba například pro kvalitní editaci v počítači nebo velkoformátový tisk.
Kvalitu čipu udává mj. také velikost jednotlivých pixelů. Pokud má miniaturní čip rozlišení 24 Mpx, zákonitě každý pixel musí být prťavý a neposkytne tak dobrou službu jako velký pixel u zrcadlovky s obrovským čipem a „pouze“ 12 Mpx. Nekvalita prvního zmíněného případu se projeví zejména v hladině šumu. Méně někdy znamená více.
Fotoaparáty se sejmutými objektivy Panasonic Lumix DMC-GH5 (menší micro 4/3 čip) a Sony A9 (větší full frame čip) ve srovnání s mobilem iPhone 14 Pro se třemi integrovanými objektivy, pod kterými jsou tři miniaturní čipy.
Základní expoziční režimy a ovládání fotoaparátu
Při samotném fotografování je třeba nějak zkombinovat nastavení všech zmíněných parametrů tak, aby výsledné fotografie byly podle vašich představ. Nastavovat při každé fotce veškeré věci ručně je samozřejmě nesmysl. K tomu nám na fotoaparátu pomáhají poloautomatické expoziční režimy. Jsou u všech foťáků stejné nebo velmi podobné. Úplná automatika, programová automatika, priorita clony, priorita času a pak samozřejmě plně manuální režim, kde si člověk vše nastaví sám.
Plně automatický režim
Režim, při němž fotoaparát nastaví úplně vše za vás. Často máte v rámci tohoto režimu na výběr různé scény (portrét, krajina, sport, ohňostroj atd.). Nic proti, ale pokud čtete tento článek, plně automatický režim využijete snad jen v případě, že foťák někomu půjčujete a on s ním neumí.
Programová automatika (P)
Tento režim za vás sám nastaví expoziční čas a clonu. Ostatní věci jako je ISO, použití blesku a jiné drobnosti už si nastavíte sami nebo jim ručně zapnete automatiku (záleží na konkrétním foťáku).
Priorita clony (A, Av)
V tomto režimu si ručně nastavíte clonu a expoziční čas se sám dopočítá tak, aby byla fotka dobře exponovaná. Skvělé pro případy, kdy vám záleží na hloubce ostrosti. ISO, blesk atd. se nastaví stejně jako u programové automatiky.
Priorita času (S, Tv)
V tomto režimu si ručně nastavíte expoziční čas a clona se sama dopočítá tak, aby byla fotka dobře exponovaná. Tento režim využijete např. v případě, že fotíte rychlý pohyb a nechcete, aby fotka byla „mázlá“. ISO, blesk atd. se nastaví stejně jako u programové automatiky.
Manuální režim (M)
V tomto režimu si nastavíte sami expoziční čas i clonu. Využijete to zejména v případě nestandardních podmínek nebo požadavků. Nastavení blesku, ISO a dalších doplňkových parametrů nejspíše taky budete muset řešit plně manuálně, ale záleží na konkrétním fotoaparátu, jaké nastavení vám dovolí.
S výjimkou manuálního režimu se ve všech režimech nastavuje expozice tak, aby byl výsledný snímek ideálně světlý. Ale co když chceme, aby byl o trochu světlejší nebo naopak o trochu tmavší? Je to jednoduché. Ve všech těchto režimech (kromě plně manuálního) by měla fungovat funkce „korekce expozice“, s jejíž pomocí fotoaparátu řekneme, zda chceme snímek světlejší/tmavší a o kolik. Kroutíte hlavou, proč bychom chtěli mít snímek tmavší než je automaticky nastavený ideální stav? Když například fotografujeme drobný světlý objekt na tmavším pozadí (typicky Měsíc na obloze), expozice se nám sama nastaví podle převažující tmavé barvy a světlý objekt bude přepálený. Korekcí expozice to můžeme velmi rychle a jednoduše napravit.
Pevně doufám, že vám můj stručný a zároveň obsáhlý přehled pomůže k jistějšímu ovládání vašeho fotoaparátu a lepším fotografiím!