Fotografie lidského oka

vloženo 12. 9. 2015


Makrofotografie a další techniky zvětšení zobrazení vždy odkrývaly člověku nový pohled na věc. Pohled, který lidské oko samo o sobě neposkytne. Vidět něco poprvé v takových detailech je vždy ohromně vzrušující a já se do toho pocitu rychle zamiloval. Článků o makrofotografii už tu proto několik bylo. Kdo mou práci občas sleduje, určitě mu neuniklo, že častým tématem snímků je lidské oko. To oko, které sledujete při konverzaci s jinými lidmi, to, na které se obvykle ostří při focení portrétů, i to, které je jinak přilepené k fotoaparátu z opačné strany, na hledáčku.

Začátky byly strastiplné úplně stejně jako při focení jiných drobných objektů. Prostě to chtělo čas, trpělivost, dobré nápady ve správné okamžiky a spoustu nadšení. Na rozdíl od focení hmyzu je focení lidského oka poněkud nestandardní disciplínou, a tak na to člověk musí přijít sám, bez návodů na internetu a rad zkušenějších kolegů. Naštěstí se to od jiných focení až tolik neliší. Nejsložitější na tom všem vlastně je samotné zjištění, že to za to stojí. Nový nápad je vždy těžší na realizaci než zkopírování již existujícího. Tím nechci říct, že jsem jediný člověk na světě, co fotí detaily očí, ale ve svých začátcích jsem nikoho takového neznal a tím pádem ani nemohl kopírovat. Dnes vím, že podobnými fotografiemi se proslavil například arménský fotograf Suren Manvelyan.

A co je na tom vlastně tak zajímavé a vzrušující? Ten nový pohled! Pohled do očí. To, jak je každé oko úplně jiné než všechny ostatní, která člověk kdy fotil nebo viděl. Dokonce to oko v detailu vypadá o dost jinak než když se na něj díváte z běžné vzdálenosti. Teprve při detailním pohledu poznáte jeho skutečně neskutečnou strukturu a hloubku… a vtáhne vás.

K fotografování očí používám podobné sestavy jako u jiných makrofotografií. Nejčastěji je to portrétní objektiv s makropředsádkou, případně ten samý objektiv s reverzně nasazeným druhým portrétním objektivem. K tomu samozřejmě blesk, který zajistí dostatek světla i dynamičnosti fotografie. Důležitý je pak také postproces snímků v počítači. Koho to z technické stránky zajímá víc, může se podívat na minulý článek, kde jsem se technikám makrofotografie blíže věnoval. Není to jediný způsob, jak se dají oči fotit. Je to způsob, jakým je fotím já. Dovolím si k tomu ještě zmínit jeden velmi smutný fakt. Čím většího zvětšení chcete dosáhnout, tím je to složitější. Vyplnit fotografii celým okem, to je hračka a dá se to udělat i velmi kvalitně, ale udělat detail duhovky, kde na okrajích snímku nic jiného než duhovka nebude, to chce hodně tréninku. Nerad tohle říkám, protože jsem zastánce levnějších alternativních technik focení, ale v podobných extrémních případech levná řešení nemusí být dostačující.

První experimenty s focením očí jsem začal dělat teprve v polovině roku 2012. To mě ještě čekala předlouhá cesta k vysněnému cíli, ve kterém jsou fotky s dostatečným zvětšením i obrazovou kvalitou. Těžko říct, zda jsem toho cíle již dosáhl. Nejspíš ne, ale posun za těch pár let je veliký. Největší začátečnickou chybou byly přehnané úpravy kontrastu a barevnosti, kterých jsem se nadšeně dopouštěl. Programy pro editaci fotek jsou mocné nástroje a je jen na člověku, zda zvládne úpravy udržet ve vkusné rovině. Málokdo to dokáže hned na první pokus, já to nezvládl.

Nejprve jsem zkoušel fotit vlastní oči, poté jsem zkusil mnohem jednodušší věc, a to focení očí někoho jiného. Nicméně při fotografování, kde si nejsem ani trochu jist výsledkem, experimentuji stále sám na sobě, byť je to složitější. Vysněných zvětšení při dokonalé obrazové kvalitě jsem ještě nedosáhl, a tak je stále za čím jít.

V rámci projektu HUMAN EYE se mi v hromadných foceních podařilo nasbírat dalších téměř 1500 různých očí, navíc focených stejnou technikou, uniformě, díky čemuž mají mnohem větší potenciál k budoucímu využití.