Focení starými objektivy

vloženo 8. 4. 2016


Staré manuální objektivy zažívají v posledních letech velkou renesanci. Pro svůj osobitý charakter obrazu i skvělou finanční dostupnost si našly mnoho příznivců a focení jimi se stalo takřka samostatnou fotografickou disciplínou.

Jsou lidé, kteří propadli sběratelské vášni a objektivy shromažďují hlavně pro jejich historickou a sběratelskou hodnotu. Další využívají vysoké poptávky – levně kupují a dráž je prodávají. Jiní byli okouzleni jejich charakteristickým obrazovým podáním a moderní objektivy pro ně přestaly být rovnocenným vybavením. Někdo snad staré objektivy používá proto, že na ty moderní nemá finance. A já? Já je mám jako doplnění poněkud nudné soudobé optiky, snažím se maximálně využít jejich potenciálu dělat věci trochu jinak a osobitěji, než umí moderní objektivy. Stará skla, jak se lidově říká, beru jako doplnění fotovýbavy a popravdě už si bez nich focení ani neumím představit. Rozhodně ale nepatřím mezi jejich velké znalce a mé zkušenosti jsou omezené na několik modelů. O to jsou snad intenzivnější a praxí ověřenější. Rád bych tímto článkem vyjádřil, v čem je jejich síla a proč by neměly chybět mezi nádobíčkem skoro žádného fotografa.

Poprvé jsem přišel do styku s levným a velmi rozšířeným modelem Pentacon 50 mm f/1.8. Ze zvědavosti jsem si jej za pár stokorun koupil od inzerenta na internetu. Když nebudu spokojený, prodám objektiv dál, ať si jej může vyzkoušet ještě někdo další, říkal jsem si. Ale to jsem neudělal, protože mě ten kus kovu a skla prostě nadchnul! Přinesl do mého focení zas něco nového. Při jednom botanicko-fotografickém výletu na jih Itálie mi kamarád Jirka Skořepa půjčil pár dalších starých objektivů. Usoudil jsem tak, že by se mi hodil ještě Helios 44M-7 (50 mm, f/2.0). A tak jsem si jej brzy také pořídil. Ale člověk je zvědavý a chce víc a v mém případě to vyvrcholilo nákupem poměrně drahého (okolo 10 000 Kč) modelu Helios 40 (85 mm, f/1.5), který je považován za jeden z nejlepších portrétních objektivů vůbec. Věří se mu dokonce natolik, že se začal nově opět vyrábět a můj kus byl tedy fungl nový. Focení s ním není sázka na jistotu, ale pokud se risk podaří, vznikne fotka, kterou každý obdivuje. Holt měkká kresba spojená se světelností f/1.5 a ohniskovou vzdáleností 85 mm dává prostor pro spoustu chyb. S předchozími dvěma objektivy si jsem při focení trochu jistější, avšak vše je o tréninku.

Optické vady předností

Staré objektivy obecně mívají měkčí kresbu, neostré okraje snímků a celou řadu jiných optických vad, které by rozumně uvažující člověk bral na dnešní dobu za nepřijatelné. Jenže když zkusíte fotku vnímat jinak, než jen rozumem, nejspíš se do těch vad brzy zamilujete a začnete v nich vidět ozvláštnění a dávku originality mezi tunami technicky dokonalých fotek z moderních objektivů. Jaký moderní objektiv vám v protisvětle udělá krásný ohnivý kruh, světlý kontrastuprostý závoj nebo přemění kapky rosy na pozadí v krásná kolečka?

Kde se tedy jejich použití hodí? Zejména tam, kde nejde o přesné podání reality, ale je více ceněna výtvarnost. Architekti, policejní fotografové a vědci tedy nejspíše zůstanou u moderních objektivů, ale jakýkoli fotograf s uměleckým přesahem je jistě rád zahrne mezi svou výbavu. Sám jsem si staré objektivy oblíbil nejvíce při portrétní fotografii a focení přírody. K zahození ale nejsou ani při jiných příležitostech. Hodí se pokaždé, když chcete dosáhnout snové, pohádkové či romantické atmosféry a máte na focení čas. S moderními objektivy, vybavenými antireflexními vrstvami a dokonale ostrými v každé části snímku, by bylo totéž skoro nemožné. Mnohé ze starých objektivů, zejména když je trochu zacloníme, ale dokáží vyprodukovat i technicky velmi zdařilé snímky, přinejmenším srovnatelné s většinou moderních skel. Optika zkrátka nestárne a ty samé objektivy mohly být (a také byly) používány po mnoho desítek let vývoje fotografování samotného.

Každý kus originál

Určitě se nedá říct, že všechny staré objektivy jsou zmíněnými způsoby použitelné, ale většina těch dnes běžně používaných, světelných, s pevnou ohniskovou vzdáleností okolo 50 mm, to splňuje. Znalci jednotlivé modely poznají i podle jimi pořízených fotek, což dokazuje osobitý charakter těchto objektivů. Zajímavým faktem určitě je i to, že každý kus může být opravdovým originálem. Jednak při samotné výrobě mohlo docházet k nepřesnostem. Dále musíme brát v úvahu stáří objektivů – mnoho z nich bylo za tu dobu opravováno či nesčetněkrát čištěno. To vše se podepsalo na každém konkrétním kusu a tak není vzácností, když dva kusy stejného modelu vykazují značně odlišnou kvalitu snímků.

Kompatibilita manuálních objektivů s moderními fotoaparáty je téměř neomezená, hlavně díky nejrůznějším více či méně důmyslným redukcím. Pro některá těla (zejména bezzrcadlovky) stačí jednoduchý kus kovu se správnými bajonety, naopak třeba u starších zrcadlovek Nikon je třeba kupovat speciální redukce, které umožní objektivu ostřit na nekonečno a ještě musí fotoaparát ošálit, aby si myslel, že je k němu elektronicky připojený standardní objektiv.

Nejvíce se projeví na fullframu, případně zkuste speedbooster

Abyste stará skla naplno využili, je dobré mít fotoaparát s větším snímačem, ideálně fullframe, čili se snímačem velikost kinofilmového políčka, na který jsou staré objektivy konstruované. Pokud je snímač menší, světlo tvořící výsledný snímek prochází pouze středovou částí objektivu. A jako na potvoru, ten nejosobitější charakter mají staré objektivy v okrajových částech. Pokud máte menší snímač a pro daný model se to vyrábí, je možné využít tak zvaného speedboosteru. Používám jej i já u svých micro4/3 těl. Speedbooster je v podstatě redukce vybavená optickým členem, který jako lupa zvětšuje čip. Tím se liší od běžných redukcí, které jsou jen rourou nebo prstenem s bajonety. Výsledkem použití speedboosteru je menší ohnisková vzdálenost a překvapivě i větší světelnost. Pro rýpaly, Speed Booster je obchodní označení produktů výrobce Metabones, ale vžilo se natolik, že si jej dovolím používat i pro analogické výrobky konkurenčních značek.

Po čase používání objektivu zjistíte, v jakých situacích nejlépe projeví své přednosti. U některých skel je to focení v protisvětle, kdy musíte najít ten správný úhel proti sluníčku a to správné nastavení clony, při kterém vypadá snímek nejlépe. U jiných objektivů si ceníme hlavně bokehu a vyhledáváme například třpytící se kapky rosy na pozadí fotografovaného objektu. Další objektivy zas dělají tzv. swirl efekt, kdy jsou okraje snímku vířivě deformované do kruhu a objekt ve středové části o to víc vynikne.

Obvyklé výhody starých skel:
  • Často velmi nízká pořizovací cena.
  • Osobité podání obrazu.
  • Ruční nastavení clony (pro někoho může být i nevýhodou).
  • Konstrukčně často jednoduché a vhodné pro kutily.
  • Za použití redukcí kompatibilní skoro s každým tělem.
  • Jednoduché, trvanlivé, léty prověřené.
Obvyklé zápory:
  • Nutnost redukcí, optických členů a dalšího vybavení dle konkrétního foťáku.
  • Často horší technická kvalita fotografií, méně věrné podání.
  • Bez automatického ostření, nastavení clony i stabilizace.
  • Až na výjimky jen bazarové a značně použité kusy.
  • Nekoupíte je v běžných fotoobchodech.
  • Nezapisují se některé EXIF informace o snímku.

Pokud vás stará skla zaujala a rádi byste se o nich dověděli více, určitě zavítejte na stránky kolegy Jiřího Skořepy www.skorepa-photo.com, který se jimi zabývá opravdu do detailu a na rozdíl ode mě má zkušenosti s desítkami různých modelů. A nejen jako sběratel – věřte, že s nimi stíhá i fotit ;-). Dozvíte se tam i to, že snad na každou mnou podanou informaci se najde případ objektivu, který ji spolehlivě popře. Jde o tak pestrou paletu modelů, že paušalizace se musí brát s rezervou.

A na závěr popřeji, ať nás efekty starých skel neomrzí a budou bavit ještě dlouhá léta!